Výlety

Hurvínek při posunuPoslední květnovou neděli v roce 2014 sme vyrazili na zvláštní výlet. Nebyl zvláštní ani vzdáleností cíle, ale spíše použitým dopravním prostředkem. Po cestě „klasickou“ regionovou z Prachatic do Číčenic jsme totiž použili Hurvínka. Pro nezasvěcené se jedná o motorový vůz vyráběný v letech 1948-1956 v Kopřivnické Tatře a později ve Vagónce Studénka. My jsme jeli konkrétně vozem označeným M 131.1487 (tj. vůz vyroben v roce 1955 ve Studénce), ke kterému byl připojen vůz třetí třídy CDF lm 4-9930 (vozy vyráběné mezi lety 1935-1937 v akciové společnosti Ringhoffer).

Další zajímavostí je trať, po které jsme touto soupravou jeli. Je to trať s označením SŽDC 192 (Číčenice – Týn nad Vltavou). Na této trati je totiž od prosince 2013 vyloučena osobní přeprava (resp. není objednávána Jihočeským krajem). Nicméně doufám, že to nebylo mé poslední svezení po této trati. Trať je v současnosti využívána tedy pouze nákladní vozbou (hlavně do Jaderné elektrárny Temelín kam vychází vlečka ze stejnojmené stanice, tj. žst. Temelín).

Těžký rozjezd M 131.1487 ze stanice Týn nad Vltavou

Temelín – Lhota pod Horami:
Újezdec u Číčenic – Číčenice (přeložka původní trati provedena při stavbě jaderné elektrárny)

Předem podotýkám, že tento článek je volnou reakcí na tuto zprávu.

Dnes jsem se byl projít a to hlavně po okolí samotného města a mám hned několik fotek, které podle mě dokazují, že město prostě na UNESCO nemá. Myslím, že dost lidí je zaslepeno krásou náměstí, ale zkuste si jej prohlédnout, nebo pořádně vyfotit, když se tam v klidu prohánějí auta, ostatně jako v celé městské památkové rezervaci. Ono co se týče Prachatic a individuální automobilové dopravy, musím říci, že stejně jako většina měst v naší zemi, zcela otevřeně upřednostňují individuální dopravu. Všude jsou samá parkoviště, chodníky jsou úzké a zklidněných zón ať již s obytnou nebo rekreační funkcí je tolik, že na jejich spočítání stačí prsty jedné ruky.

Nicméně dnes jsem se jen přesvědčil, že Prachatice jsou samozřejmě jakousi „Potěmkinovou vesnicí“. K tomu abych toto zjistil, mi stačilo se projít po místní části lázně sv. Markéty (více viz zde). Stav místních historických budov a jejich okolí je naprostým brownfieldem, mimo to i na oficiálních fotkách na webu města se tím město chlubí! Projekt vytvoření léčebného centra je asi v nedohlednu a stejně jako u dalších chátrajících památek v soukromém vlastnictví město pro jejich záchranu fakticky nedělá nic, jako příklad doporučuji zhlédnout dům v Klášterní ulici číslo 181 (mapa). Chápu, že město nemůže vše, ale zkrátka sankce, tak jak jsou nastaveny teď nefungují a město, které má jednat vždy v obecném zájmu, podle mě má investovat do oprav, nebo alespoň konzervace těchto památek. No myslím si, že kritiky už bylo celkem dost, takže na závěr přikládám pár fotek z lázní sv. Markéty a ještě fotku jednoho architektonického paskvilu, v těsné blízkosti historické budovy gymnázia a historického centra. Přeji příjemné pokoukání…

 

Výlet vyšel podle plánu, počasí bylo více méně v pořádku až na počáteční „přivítání“ deštěm.

Radnice Haidmühle

Radnice v Haidmühle (zdroj: http://de.wikipedia.org)

Výlet jsme započali jak jsem avizoval v Prachaticích, odkud jsme odjeli vlakem do Nového údolí, vlak je to přímý, což znamená úsporu peněz vydaných za přepravu kola (25 Kč), a souprava Reginova (jednotka 814) je pro kola také optimální. Jak jsem již na začátku zmínil, v Prachaticích vydatně pršelo, ale jak jsme jeli dále a dále na Šumavu, počasí se lepšilo a ve Volarech už bylo jasno. Do Nového údolí jsme přijeli s předstihem oproti jízdnímu řádu, takže jsme měli na cestu dostatek času. Nicméně na nic jsme nečekali a vyrazili jsme směr Německo.

První obcí co nás na Německém území přivítala byla obec Haidmühle. Jedná se o malební městečko, ve kterém najdete veškeré potřebné služby jako jsou banka, pekárna, řeznictví, dokonce i benzinovou pumpu. My jsme se však nezabývali obcí samotnou, ale tím co jí přineslo největší slávu a zřejmě i peníze. Tímto „poslem“ byla železnice, konkrétně trať Passau (česky Pasov) – Prachatice (něm. Prachatitz). O trati samotné a jejím ne příliš šťastném osudu se pokusím napsat celý článek, protože si to určitě zaslouží. Nicméně i nyní v době kdy se po trati již dlouho neprohánějí oceloví oři, prohánějí se po tělese trati turisté a cyklisté. Pro Bavorsko zde vznikla dokonce významná turistická stezka, která je pojmenována po rakouském spisovateli a milovníkovy šumavské přírody Adalbertu Stifterovi a to Adalbert Stifter Geh und Radweg. Tato stezka začíná na okraji obce a dostanete se na ní velice snadno, dokonce se k ní můžete dostat okolo bývalé budovy nádraží a to ulicí Bahnhoftraße (cesta kterou jsme jeli my, viz mapa), nebo od státních hranic pokračovat pořád rovně až za benzinovou pumpu a tady se dát doprava. Na tuto odbočku vás upozorní cedule s názvem stezky a také pohled na původní železniční most.

Železniční most - Haidmühle

Železniční most – Haidmühle

Hned kousek cesty po stezce (cca 1km) je rozcestí, kde pokud odbočíte doprava a pojedete z kopce ani ne sto metrů, tak je připravena pro poutníky zajímavá „atrakce“. Jedná se o tzv. Kneippovu koupel (více k principu zde ), ve zkratce se jedná o brouzdání potočním korytem. V Haidmühle vytvořili umělé, skvěle upravené koryto s písčitým dnem a vodou z okolo tekoucí Studené Vltavy, myslím že tato zastávka bude zvláště v parných dnech vítána.

Kneippova koupel - Haidmühle

Kneippova koupel – Haidmühle

Jenže nám horko nebylo, takže nebylo třeba chladit, tudíž jsme pokračovali dál zde ještě do mírného kopce a to směrem k osadě Frauenberg. V této osadě se láme sklon a dále se převážně již klesá. Z obce toho ze stezky moc neuvidíte, jen fotbalové a volejbalové hřiště a pár stavení. Jenže za obcí se nachází krásný kamenný most, podle vzhledu soudím, že je nedávno opravený a to velice citlivě. Jedná se o mimoúrovňové křížení se silnicí St2130. U této stavby bych chtěl podotknout že jsem pozornost věnoval jen stavbám viditelným přímo ze stezky, ale i „pod“ stezkou je velké množství zajímavých objektů a to hlavně mostů.

Most za obcí Fraeunberg

Most za obcí Fraeunberg

Za tímto krásným mostem jsme pokračovali dále dolů směrem k obci Altreichenau. Před tímto sídlem je zajímavé výškové řešení trati, kde hluboké skalní zářezy střídají vysoké náspy, zkrátka ačkoliv trať musela být pro objem zemních prací a svým vedením horským terénem obrovsky finančně a pro dělníky i silově náročná, snaha rozvoz hmot je zde velice patrná.

Zářez před Altreichenau

Zářez před Altreichenau

Altreichenau – jedná se o obec, která správou patří pod Neureichenau (také o něm budu psát). Z cyklostezky zde vidíte hlavně tenisovou halu, která stojí zřejmě na místě kolejiště bývalého nádraží, army shop, hospodu a také několik sezonních stánků. Pokud ovšem popojedete o kousek dál, stromy se na chvilku rozestoupí a vy budete mít krásný výhled na kostel.

Kostel Altreichenau

Kostel Altreichenau

Jenže se nemůžeme kochat věčně, když na nás čeká ještě dlouhá cesta. Další obcí v řadě je již zmiňovaná obec Neureichenau. Co se týče stezky je zajímavé pouze to, že se zde přejíždí hlavní silnice (opět) St2130 a také mě zaujala čilá výstavba rodinných domů na Bahnhoftraße. V této ulici nechyběla ani pizzerie :-).

Dalším sídlem na naší cestě je Jandelsbrunn. Toto městečko o necelých čtyřech tisících obyvatel nás přivítalo průmyslem a to továrnou na karavany a obytné přívěsy firma Knaus. Další věc co znám z této obce je pivo a to značka Jandelsbrunner. Nicméně z hlediska železničního je zde jiná rarita a to koleje, které nikam a odnikud nevedou. V místě bývalé stanice jsou zachovány dvě původní koleje a to včetně výkolejky a výhybky (v místě přestavníku roste strom).

Zbytky kolejiště v obci Jandelsbrunn

Zbytky kolejiště v obci Jandelsbrunn

Za touto „stanicí“ na nás čekali další výrazné objekty, které nám připomínaly, že tudy jezdily vlaky. Byly to zárubní zdi, štěrkové lože, hektokilometrovníky a další. Vždyť tady byly ještě v roce 2001 koleje! Ano, sice provoz byl ukončen již v roce 1976 a předtím byl více než deset let jen nákladní, ale naději měla železnice celé čtvrtstoletí – ovšem zbytečně.¨

Nyní se blížíme k cíli a to městu Waldkirchen. Pohledy na něj jsou už z dálky krásné, hlavně na dominantu města, kterou je kostel sv. Petra a Pavla.

Pohled na Waldkirchen z cyklostezky

Pohled na Waldkirchen z cyklostezky

Před Waldkirchenem samotným, jsme byly nuceni z tělesa stezky na kousíček uhnout, ano jsou zde koleje. Ovšem jen tak sto metrů, nicméně, mimo to, že se zde můžeme podívat jak „fungují“ německá zarážedla, při čtení historie na informační ceduli, tento kousek skvěle dokresluje atmosféru. Jenže také jsme se nemohli kochat atmosférou historie déle, neboť jsme naštvali bažanta, kterému jsme bez pozvání vstoupili do teritoria. Takže jsme nasedli na kola jeli vstříc cíli a to železniční stanici Waldkirchen.

Německé zarážedlo na kousku původní trati

Německé zarážedlo na kousku původní trati

Ve Waldkirchenu je cyklostezka přehrazena zábradlím. Za zábradlím je přejezd, který slouží nyní již opět funkční odbočce do města Freyung. Nádraží je malinké, krásná výpravní budova a spousta původních částí svršku v kolejišti. Co více dodat, jsme u cíle, jen škoda, že zrovna není víkend a nemůžeme vidět nádraží v akci. Trať patří společnosti Ilztalbahn, která zde i provozuje dopravu. Ale vlastně ano, akci jsme zažili. Při mém detailním focení kolejiště a odkrývání závěrů výhybek. Si mě všiml jeden z nadšenců, který dával trať dohromady a samozřejmě měl strach o své dílo, takže ihned přijel, ale vše se vysvětlilo, tak si s námi chvilku povídal a poté spokojeně odjel. Na závěr mohu říci toto, cesta tam nám trvala asi dvě a půl hodiny, cesta zpátky o půl hodiny déle. Vyjížďka to byla opravdu krásná, tachometr mi ukazoval vzdálenost 28,4km ale v hlavě jsem měl zážitků a pohledů na krásně zasazenou železnici do bavorské krajiny mnohem více. Doufám že závěrečná fotka a to výpravní budovy stanice Waldkirchen vás přiměje udělat si krásný výlet a poznat trochu toho co člověk dlouhá léta s velkým úsilím budoval, aby to za „pár“ let bylo zničeno, respektive byl tomu změněn účel užívání.

Výpravní budova Waldkirchen

Výpravní budova Waldkirchen


Původní článek:

Dnes jsem si naplánoval trasu na výlet, který chceme s přítelkyní absolvovat v úterý. Plán je následující, dojet co nejdříve vlakem z Prachatic na konečnou do Nového údolí a pak šupajdit směr Německo. Tahle trasa je moje srdeční záležitost a to nejen díky tomu, že je nenáročná Wink . Zkrátka sem milovníkem železnice a té šumavské obzvlášť  Smile . Jestli se nám povede jí za den sjet celou opravdu nevím, protože počasí asi nebude nic moc a hlavně chci intenzivně fotit. Takže až se po téhle krásné cyklostezce, kterou naši němečtí sousedé pojmenovali Adalbert-Stifter-Radweg, projedu, napíši sem dojmy a snad přidám i nějaké fotky. Na závěr přidám ukázku trasy z webu bikemap.net Smile


Cyklistická trasa 1690623 – powered by Bikemap